1) Co především vás těší na práci s lidmi a lektorské činnosti?
Úplně všechno: od vytvoření nové přednášky – vždy jde o týmovou práci, o hledání toho nejlepšího – a jak to posluchačům předat. Těší mne přednášet, komunikovat s posluchači. Dokonce se mi líbí, když je na přednášce někdo s jiným názorem než já. Je to pro mě výzva. Líbí se mi trénovat s lidmi – od každého člověka si můžu něco vzít a s oblibou říkám, že jsou všichni pro mne a ostatní studijní materiál. Mám radost, když vidím, že lidé přemýšlí o tom, co říkám.
2) Z knih, které jste naposledy četla, vás nejvíc zaujala Bohatá žena od Kim Kiyosaki. Co především jste si z ní odnesla?
Celá kniha je o pasivním příjmu – proč jej mít, jakými způsoby se dá vytvořit, aby si každý mohl dělat, co se mu líbí. Moc se mi líbila definice finanční nezávislosti. Vždycky jsem si představovala finanční nezávislost jako spoustu peněz, které člověk ani nestačí utratit. Přitom stačí mít zajištěný pasivní příjem takový, aby mi pokryl všechny moje výdaje a já nemusela snižovat svoji životní úroveň. Takže tomu, kdo má životní úroveň v hodnotě 20 tisíc korun, stačí pasivní příjem 20 tisíc korun. Ten, kdo má 100 tisíc, musí vytvořit příjem 100 tisíc. A ti, kdo takto příjem zajištěný nemají a něco se v jejich rodině stane – nemoc, výpověď ze zaměstnání nebo třeba i mateřská dovolená – musí pravděpodobně snížit i svoje výdaje, a tím i svoji životní úroveň. Díky systému firmy ZFP akademie se dá výborně vytvořit pasivní příjem s minimálními náklady. Už po čtvrtém roce mojí činnosti, kdy se nám narodil první syn, jsem si mohla užívat mateřské dovolené a nemusela jsem vůbec snižovat svoje výdaje, např. leasing na auto atd. Dá se říct, že se mi daří uplatňovat teorii v praxi už čtrnáct let a navíc mne to baví.
3) Říkáte o sobě, že se ráda bavíte o penězích. O čem konkrétně?
Hlavně o tom, jak si člověk může dovolit, co chce. V dnešní době může mít každý skoro všechno a už od našeho základního semináře ukazujeme lidem několik řešení, jak toho dosáhnout. A peníze jsou prostředkem, jak mohou své sny žít. Prostě mne baví ukazovat tyto možnosti, mluvit o svých zkušenostech, o tom, jak si vytvořit už zmiňovaný pasivní příjem. A na druhou stranu si ráda poslechnu, jak zkušení pracují s penězi, kam investují, jak si tvoří příjmy.
4) Na konci srpna jste s přítelkyněmi organizovaly v brněnském Klokánku dětský den, podle svých slov se zajímáte o fungování dětských domovů. Proč? Co vám to přináší?
Pro jedno z našich dětí jsme si jeli do státního kojeneckého ústavu a tím to všechno začalo. Pak jsem se dozvěděla, že naše firma dala sponzorský dar nestátnímu dětskému ústavu Klokánek v Brně, a jela se tam podívat. Byl to pro mne šok, jak to, co by mělo být porovnatelné, je ve skutečnosti neporovnatelné. Vždy jsem si myslela, že všechny dětské domovy, státní i nestátní, fungují stejně. A zjistila jsem, že je to úplně rozdílné. Státní domovy, aspoň ty, co znám, fungují na bázi
internátů – pro všechny děti spousta tet, ale dítě vlastně k nikomu nepatří, nezažije takovou tu rodinnou lásku. Klokánek je naopak rodinného typu, tzn. celý týden, i v noci, jedna teta pro maximálně čtyři děti v jednom bytě, vaří se jako doma, pere se jako doma, uklízí se jako doma, chodí se s tetou nakupovat. Děti všechno vidí, jak se dělá, a pomáhají, nejsou vyplašeny z toho, jak vypadá syrová brambora nebo celý bochník chleba. Prostě fungují jako děti v rodině, jen místo mamky a taťky mají tetu.
Skláním se před lidmi, kteří rozběhli Klokánek. Funguje po celé republice vlastně formou franšízy. Děti tam mají výborné zázemí, prostředí jako v normálních rodinách. V každém Klokánku je několik bytů, jsou vybaveny kuchyňkou, koupelnou, toaletou. Na bytě jsou maximálně čtyři děti a k nim teta. Když se pro děti nenajde náhradní rodina nebo se nevrátí k rodičům, zůstávají v Klokánku. Kdežto státní systém funguje jinak. Děti jsou od narození do tří let v kojeneckém ústavu, většinou je to nemocniční typ. Pak přecházejí do dětského domova. Je to jiné prostředí, jiní lidé, funguje to jako internát. Je smutné, že ti, co mají na starosti fungování státních ústavů, tohle nevidí. Dítě, které vyrůstá v podobném prostředí jako rodina, je daleko lépe připraveno pro život. Zajímá mne to i z toho důvodu, že hledám inspiraci, jak rozběhnout další projekty.
5) Jak se vám žije v Česku? Kdybyste měla možnost, změnila byste tady něco?
Mně se tady žije dobře. Když mám kolem sebe svoji rodinu, jsem spokojená všude. A co bych změnila? Právě zmiňované dětské domovy internátního a ústavního typu na rodinný, jak to funguje v Klokánku. Podpořila bych víc pěstounské rodiny, aby tolik dětí nemuselo být v dětských domovech. Podle statistik jsme v ČR na prvních místech v EU v počtu dětí, které jsou v dětských domovech.
6) Co vám dokáže spolehlivě zlepšit náladu?
Dennodenně samé maličkosti. A konkrétně naše děti – to, že se dokážou obejmout, když dělají vylomeniny, když si pomáhají navzájem, když se smějí... Zlepší mi náladu, když si zazpívám nebo zatančím, když se mi něco podaří, například dobrý oběd.
To, že jsem mezi lidmi, někdy že jsem sama na zahradě, že mne baví moje práce, že se sejdu s kamarádkami, že se na mne někdo usměje. Teď mi zlepšila náladu vaše otázka. Dá se říct, že mám pořád dobrou náladu.
7) Co neumíte a chtěla byste se naučit?
Neumím spoustu věcí. Teď mám v plánu jít na nějaký kurz líčení. Chtěla bych se umět pěkně namalovat – myslím obličej.
8) Jaký je váš životní sen?
Už v pubertě jsem chtěla mít velkou rodinu, být šťastná a zamilovaná. No a to se mi zatím daří. Teď k tomu ještě přidávám, abych byla užitečná, abych mohla pomoci spoustě lidí. Vymyslet projekty pro handicapované lidi – nějaký systém nebo franšíza, aby to mělo mnohem širší dopad než jen na jednotlivce. Možná mi některý čtenář poradí, jak dál. Zatím je to ve fázi hledání.
9) Co jste v poslední době slyšela moudrého?
S manželem jsme byli na výletě v Třebíči v židovské čtvrti a na židovském učení mne zaujal šabat – je to jeden den v týdnu, sobota, kdy je zakázáno pracovat, mluvit o obchodě, o penězích, zákaz hádek, špatných myšlenek. Všichni musí být v míru s okolím i sami se sebou, věnují se svému učení, aby se zdokonalovali. Myslím si, že by si každý měl udělat čas se zastavit a nabrat nový dech. Znám dost lidí, kteří si udělali čas až poté, co onemocněli.
10) Jste matkou čtyř dětí. Jaké je žít v takto velké rodině, alespoň na české poměry?
Jsem spokojená. Líbí se mi, když je kolem mne živo. Ale určitě čím víc dětí, tím více výdajů – každé má nějaké zájmy, chtějí navštěvovat různé kroužky. A taky pro jednu osobu dovolená drahá není, ale pro šest lidí už je to jiná částka. Naštěstí jsem dostala příležitost být ve firmě ZFPA, kde si můžu vydělat, kolik chci, a finance pro děti a rodinu nemusím řešit. Navíc se můžu realizovat a plánovat si čas, jak potřebuji já a moje rodina. Podle mě, kdo chce, má se dobře a může si dovolit všechno, co chce.
Jde hodně o způsob myšlení. Kdo je negativní a neumí se těšit z maličkostí, tomu nepomůže nic a bude nespokojený, ať je kdekoliv. A ten, kdo myslí pozitivně, může být taky kdekoliv a bude se mít dobře.
